Potřebujete poradit?

Petra Vitinová

Po - Pá:
9:00 - 17:30

Tel: 777 779 226

E-mail: info@euagency.cz

Psychologie

 (z řec. psyché = duše, logos = věda)

Je to obecná věda o lidském chování. Zkoumá duševní jevy, jak působí v životě člověka, jak se v průběhu jeho života utvářejí a vyvíjejí.

Chování je veškerá činnost člověka- fyzická, fyziologická a psychická. to, co můžeme pozorovat na druhém člověku.

Hlavní druhy chování člověka jsou: jednání, řeč, výraz. Současně s chováním se děje něco v nás, něco uvnitř. Tomu říkáme prožívání. Co je to prožívání? Jsou to vnitřní zážitky, které u člověka vznikají při psychické činnosti.

 

Dějiny psychologie a psychologické směry:

Za zakladatele psychologie je považován Aristoteles podle jeho spisu O duši. Ve vývoji tzv. předvědecké psychologie, kdy byla součástí filozofie (až do 19. století), rozlišujeme dvě etapy vývoje: v první etapě byla chápána jako nauka o duši

v druhé etapě je duše jako základní substance nahrazována vědomím.

 

Experimentální psychologie- do 2. poloviny 19. stol. spadají počátky vědecké psychologie, kdy v Lipsku založil německý fyziolog, psycholog a filozof Wilhelm Wundt (1832-1920) první experimentální laboratoř 1879. Ve své vědecké práci se orientoval na oblast poznávání duševních pochodů pomocí vědecké introspekce.

 

Behaviorismus- (z anglického behavior=chování) psychologii chápe jako vědu o chování. Ztotožňuje duševno a vědomí s chováním. Vznikl na základě snahy opustit zkoumání subjektivních pocitů a zaměřit se na zkoumání chování člověka, které vykládá zejména jako reakce na podněty. Zakladatelem je Američan John B. Watson(1878-1958), který navazoval mj. na výzkumy ruského fyziologa I.P.Pavlova.. Watson rozlišuje trojí chování:

a) obecně svalové-(zvláště svalové) odpovídající vůli

b) útrobní- odpovídající citům

c) hlasové chování- odpovídající myšlení (myšlení je nehlasné mluvení)

 

Behavioristé přeceňovali roli učení a výchovy a neuznávali vrozené psychické dispozice. Pokládali chování za sled naučených odpovědí. Úkolem psychologie je podle nich zkoumat jen vnější reakce, tj. chování. Vnitřní stavy do psychologie nepatří, protože nejsou přístupny objektivnímu vědeckému zkoumání.

 

Psychoanalýza- zakladatelem je vídeňský lékař Sigmund Freud (1856-1939)(narozen v Příboře na Moravě a zemřel v Paříži, kam utekl před nacisty), který  se zabýval problémem, zda se v psychologickém výzkumu stačí zabývat pouze vědomím a zda vedle vědomí neexistují ještě další pochody, jež mohou ovlivňovat i naše jednání a chování, a to v nevědomí. Freud zjistil vztah mezi minulou zkušeností člověka a jeho současnými problémy, a tím upozornil na vliv nevědomí na chování člověka. Podle Freuda jsou rozhodujícím činitelem psychického vývoje jedince pudy, zejména pud sexuální.

Psychoanalýza se rozšířila v průběhu prvních desetiletí 20. století po celé Evropě a  podstatně ovlivnila i sociální teorie v USA. Brzy pronikla i za hranice medicíny a psychologie a ovlivnila některé směry společenských věd a umění.

 

Analytická psychologie- jejím představitelem byl Carl Gustav Jung (1875-1961), který vytvořil teorii o společném kolektivním nevědomí lidstva, jež je souborem archetypů (předobrazů), ze kterých se zrodila naše kultura. Významná je Jungova typologie, ve které rozlišil dva zásadní lidské typy: extroverty a introverty.

 

Tvarová psychologie (gestaltismus, z něm. gestalt= tvar)- tvrdí, že psychické děje vystupují jako celky, jejichž strukturu a vlastnosti nelze odvodit z jejich jednotlivých částí, že biologické, psychické a sociální jevy a procesy mají celostní nedělitelnou povahu. Mezi zakladatele patří Max Wertheimer (1880-1943) a Wolfgang Köhler (1887-1967).

 

Humanistická psychologie zdůrazňovala tvořivost osobnosti, vědomí a sebeuvědomování. Mezi zakladatele patří Abraham H. Maslow (1908-1970) a Carl R. Rogers (1902-1987)

 

V současné době existuje v psychologii pět hlavních proudů:

 

Hlubinná psychologie-zabýváse psychoanalýzou(rozborem duše), zkoumá podvědomí. Zahrnuje v sobě klasickou psychoanalýzu (Freud), analytickou psychologii (Jung), individuální psychologii (Adler) a neopsychoanalýzu (Fromm).

Neobehaviorismus- zakladatelem je Edward D. Tolman (1886-1959). Na základě analýzy vztahů mezi podněty z vnějšího prostředí a chováním organismu vznikají určité pochody uvnitř organismu, které tyto podněty zprostředkovávají.

Kognitivní psychologie (z angl. cognitiv=poznávat) – za rozhodující považuje poznávací procesy, kterými si vytváříme tzv. vnitřní obrazy (modely) vnějšího světa. Skrze ně jsme schopni sebereflexe a utváření své hodnotové orientace. Představitelem je George A. Kelly (1905-1967)

Humanistická psychologie – zabývá se sebevyjádřením člověka, jeho pravou identitou (= to, kým ve skutečnosti je) a seberealizací. Okolí člověka je třeba zlidšťovat, aby každý měl příležitost svou identitu projevit.

Transpersonální psychologie – zabývá se mimořádnými změněnými stavy vědomí, vznikajícími mystickými praktikami, meditací, drogami apod. Představitelem je americký psycholog českého původu Stanislav Grof (1931).

 

Psychologické vědy

Dělíme je do tří skupin:

1.základní (teoretické)

2.speciální (zaměřují se na konkrétní obory lidské činnosti)

3.užité (aplikované)

 

1.Základní psychologické disciplíny zahrnují ty psychologické jevy a skutečnosti, které mají nejobecnější charakter a postihují psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek.

 

Obecná psychologie se zabývá nejzákladnějšími a nejobecnějšími poznatky o regulaci chování řízeného psychikou.

 

Sociální psychologie zkoumá utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci.

 

Vývojová (ontogenetická) psychologie studuje psychické zákonitosti sociální podmíněnosti (determinace) psychiky. Zkoumá formující  vliv společenských činitelů na utváření psychiky.Zabývá se změnami v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti.

Psychologie osobnosti zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti. Syntetizuje získané psychologické poznatky o člověku jako celku. Popisuje a vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi lidmi.

 

Psychologická metodologie řeší problémy, které úzce souvisejí s pochopením metodologických přístupům nebo výzkumných projektů, teorií apod. a jejich užití v psychologii.

 

Psychopatologie se zabývá chorobnými změnami psychických jevů vycházejících z nejrůznějších příčin neurologických, endokrinologických či společenských.

 

Dějiny psychologie zkoumají vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob.

 

2.Speciální psychologické disciplíny

Psycholingvistika  je psychologií řeči, studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí.

 

Zoopsychologie (psychologie zvířat) zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje ( od nejnižších až po lidoopy).

 

Psychofyzika zkoumá vztahy mezi fyzikálními vlastnostmi podnětů a jejich počitkovými a vjemovými kvalitami.

 

Biopsychologie shromažďuje poznatky o boilogockofyziologické determinaci psychiky.

 

Psychofyziologie se zabývá materiálním základem psychických jevů zejména mozkovými procesy, které jsou základem psychických jevů, charakterizujících člověka jako společenskou bytost.

 

Farmakopsychologie sleduje účinky chemických látek, léků, drog atd. na psychiku.

 

3.Aplikované psychologické disciplíny

Pedagogická psychologie  řeší psychologické aspekty rozvoje člověka v podmínkách výchovy a zkoumá problematiku účinného vyučování i poznávání žáka. Zaměřuje se i na osobnost a činnost učitele a na psychologickou analýzu výchovně vzdělávacích cílů a prostředků.

 

Psychologie práce studuje psychologické aspekty např: vliv pracovního prostředí na pracovní výkon, Otázky bezpečnosti práce, mezilidské vztahy na pracovišti apod.

 

Poradenská psychologie  se zabývá školním, výchovným, profesním a manželským poradenstvím.

 

Klinická psychologie se zaměřuje na poznávání a diagnostiku psychických poruch a defektů z poruch.

 

Forenzní (soudní) psychologie se používá v soudní praxi při zjišťování psychologických zvláštností delikventa, při vyšetřování a posuzování výpovědí svědků apod.

 

Předmět psychologie

V průběhu vzniku psychologie jako vědy se byl předmět psychologie určován různě. V období, kdy bylo psychologické myšlení závislé na filozofii, se za předmět psychologie považovala duše. V minulosti chápali duši jako oživující princip. Ztotožňovali ji s dechem, krví nebo míchou. Teprve později se prosazovalo pojetí na těle nezávislé duše. Současná psychologie má sice ve svém názvu „psyché“ (duše), ale ve svých teoriích se pojmu duše vyhýbá. Se vznikem vědecké psychologie se předmětem psychologie stalo studium psychických procesů, stavů a vlastností. Psychologie se stala empirickou vědou (vychází ze zkušeností).

 

Úkol psychologie

1. poznávání lidí, jejich duševních vlastností

2. působení na lidi ( výchova, léčení, vedení lidí)

3. uspořádání věcí a podmínek , v nichž lidé žijí (konstrukce strojů, nástrojů, osvětlení, byt, pracovní prostředí atd.)

 

Metody výzkumu v psychologii:

Využívají zkušeností(empirie) .Mezi výzkumné metody patří:

 

Pozorování- sledujeme člověka , jeho projevy bez záměrného zásahu psychologa a zaznamenáváme je. Pozorování můžeme dělit na metodu

-extrospekce – pozorování vnějších projevů člověka v přirozených nebo speciálně upravených situacích

-introspekce – pozorování vlastních vnitřních psychických jevů

 

Experiment –záměrně zasahujeme do podmínek a vlivů na zkoumanou osobu. Při této metodě využíváme dalších výzkumných metod,př: dotazníky, rozhovor, analýza výsledků činnosti…

 

Zjišťující (explorační) metody –slouží ke sběru dat, využívají různých technik např. explorační rozhovory, dotazníky, testy apod. Mezi explorační metody patří:

1.Sociometrie  slouží k zjišťování a analýze vztahů mezi členy malých skupin

2.Obsahová analýza – zkoumá výskyt určitých témat v médiích a jinde, slouží k charakteristice určitých jevů a jejich historických proměn (např.pornografie)..

3.Sémantický diferenciál – slouží k měření významu různých objektů a jeho srovnávání (dotazovaný je požádán, aby popsal něco/někoho pomocí několika připravených škál, jejichž póly tvoří protikladná slova, např. moudrý 1 2 3 4 5 hloupý).

 

Psychodiagnostické metody – soubor metod postihujících úroveň vývoje člověka, vlastnosti jeho osobnosti, jeho aktuální stav, přítomnost symptomů a syndromů, potenciální možnosti dalšího rozvoje. Využívají se např: výkonové testy, testy osobnosti, rozhovor, pozorování, analýza slovních projevů, rozbor výsledků činností apod.