Potřebujete poradit?

Petra Vitinová

Po - Pá:
9:00 - 17:30

Tel: 777 779 226

E-mail: info@euagency.cz

Iracionalismus

Název pochází z lat. nerozumný, protirozumný, je opakem racionalismu.

Jde o přístupy, které odmítají možnost rozumového vysvětlení světa. Podstatu skutečnosti lze pochopit jedině citem, vůlí, intuicí, vírou. Předmětem filozofického zájmu se stává vnitřní svět člověka. Popření rozumu se pohybuje od absolutního po relativní iracionalismus.

-          voluntarismus (voluntas=vůle) je směr, který neuznává závislost lidské vůle na prostředí. Úzce souvisí s iracionalismem. Tvrdí, že vůle je základním principem světa. Zdůrazňuje tu stránku lidského duševna, které se říká cítění a chtění na rozdíl od intelektualismu, který upřednostňuje myšlení. Chce-li člověk poznat nějakou věc musí k ní obrátit svou pozornost a to je akt vůle, rozum je vůli podřízen. T.Akvinský tvrdil, že vůle je podřízena rozumu, byl tedy intelektualista, stejně jako Descartes, Spinoza, Leibnitz. Tento spor není dosud vyřešen

Hlavními představiteli voluntarismu jsou: A. Schopenhauer, F. Nietzsche

 

 

 

Arthur SCHOPENHAUER (1788-1860)

-          narodil se v Gdaňsku, v kupecké rodině

-          jeho otec neměl pochopení pro jeho touhu po vzdělání a připravoval jej na kupecké povolání

-          cítil ke svému budoucímu povolání odpor a prosil otce aby mu umožnil studium. Když mu však otec dal na výběr mezi vstupem na gymnázium a dvouletou cestou po Evropě, zvolil druhou variantu. Cestu mu poskytla nezapomenutelné zážitky, zvláště si oblíbil Francii a Švýcarsko, naopak o Anglii tvrdil, že ho pobyt donutil nenávidět celý tento národ

-          po návratu z cest se opět připravoval na kupecké povolání

-          jeho život zásadně změnila smrt otce

-          jeho matka se po otcově smrti přestěhovala do Výmaru (středisko duchovního života tehdejších německých zemí) a stala se známou spisovatelkou. Soustředila kolem sebe tehdejší výmarskou literární a společenskou elitu.

-          vztahy s matkou byly velice složité a po vzájemných obviňování skončily rozchodem

-          na gymnázium vstoupil v 19 letech, za dva roky přešel na univerzitu, kde začal studovat medicínu, ale po prvním semestru se definitivně rozhodl pro filozofii

-          v roce 1813 obhájil doktorskou disertaci, v roce 1820 se v Berlíně stal docentem filozofie. Se svými přednáškami však tehdy neměl úspěch také proto, že odsuzoval Hegela a celé německé klasické období (s výjimkou Kanta). Protože věděl, že nemůže otřást s autoritou Hegelovy osobnosti (a z dalších důvodů) se vzdal univerzitní kariéry. Od roku 1831 žil v ústraní, zahořklý a osamělý ve Frankfurtu nad Mohanem. Situace se změnila až šest let před jeho smrtí, kdy se stal módním filozofem a jeho myšlenky byly citovány s obdivem v tzv.lepší společnosti

-          podle něj je vůle člověku i přírodě všemohoucí vládkyní a rozum je její pasivní nástroj. Jeho nauka je o slepé vůli (temný prazáklad veškeré skutečnosti) tvrdí, že člověk je vydán na pospas temnému, slepému chtíči, puzení. Tento svět mu poskytuje bolest a utrpení

-          podle něj se chtění rovná utrpení, když totiž uspokojíme své chtění (splníme si přání) vede to buď k novému chtění nebo k nudě. Utlumit trýzeň není tedy možné hromaděním věcí, ale zaměřit veškerý svůj potenciál na umění a filozofii nebo žít v askezi

-          jeho učení ústí ve chmurný, pesimistický obraz světa a lidské existence. Cílem života je nicota, dějiny nemají smysl a to, co Kant nazývá mravním zákonem, neexistuje

-          poznání je buď bezprostřední (intuitivní) nebo abstraktní (reflexivní) poznání rozumem. Za hlavní považuje Schop.poznání intuitivní

-          jeho filozofie není dílem jasného, systematicky pracujícího rozumu, ale spíš souhrnem voluntaristických snů a vizí

-          není dílem vědeckým, ale výtvorem pesimistického básnického vidění

-          hlavní dílo: Svět jako vůle a představa

-          na evropské myšlení měl velký vliv

 

 

 

Friedrich NIETZSCHE (1844-1900)

-          pocházel z rodiny protestantského duchovního

-          k otci si v dětství vytvořil silné pouto, byl ovlivněn otcovým smyslem pro umění, hlavně pro hudbu

-          otec mu brzy zemřel a vyrůstal se sestrou v domácnosti naplněné ženami, v ovzduší přísné zbožnosti, konvenčnosti a konzervatismu. Snad proto se u něj projevovala úzkost před ženami a několik neúspěšných pokusů o sblížení s nimi nakonec vedlo k tomu, že pronesl větu: „ženatý filozof patří jen do komedie…tím tento problém končí…“

-          jako dítě prý dovedl přednášet biblické citáty tak působivě, že lidé museli plakat

-          v 10 letech psal básně

-          byl skvělý žák (slohovou a hudba, horší v matematice a pravopisu)

-          studoval filozofii v Bonnu a Lipsku

-          osudové pro něj bylo setkání s Richardem Wagnerem, jehož hudba a osobnost Niet.fascinovaly a inspirovaly ho ke špičkovým filozoficko-estetickým výkonům. Vzhledem k tomu, že Wagner nedostál nárokům, které na něj Nietz.z pozic své filozofie kladl, přestal odpovídal ideální představě, již si o něm filozof vytvořil, skončil jejich vztah rozchodem.

-          učil filozofii na univerzitě v Basileji, ale brzy se u něj začaly objevovat zdravotní potíže (nesnesitelné bolesti hlavy, záchvaty trudnomyslnosti, obtíže při kontaktu s lidmi a pochybnosti), které ho přiměly k odchodu do ústraní. Žil ve Švýcarsku, Itálii, Francii, ale Německu se vyhýbal až do té doby, kdy u něj nemoc  propukla v plné síle a byl převezen k matce a sestře, které se o něj staraly až do smrti v roce 1900

 

-          je ryzím voluntaristou (vůle panující ve světě je vůle k moci, základní lidská vlastnost je vůle vládnout)

-          pramenem pravého poznání je intuice

-          je zosobněním skepse, kritičnosti

-          je cynický, amoralista a beznadějný nihilista (nihil=nic, tzn.není pravdy, morálky, náboženství. Je to výraz, charakteristický pro úpadek doby)

-          pro mnohé je „antikristem“, který neváhá v jediném okamžiku zavrhnout hodnoty, které platily po staletí před ním

-          jeho díla lze chápat jako hluboce znepokojivé osobní výpovědi. Jsou nepřetržitým řetězem vysvětlování, demaskování, obžaloby…

-          jeho filozofie přitahuje a fascinuje intelektuály a hlavně mladé lidi dodnes, neboť v ní hledají odpovědi na mučivé otázky vlastní existence, oporu pro svou věčnou nespokojenost se stávajícími poměry, s malostí a průměrností, utíkají se k ní z hlubin vlastní nejistoty a slabosti

-          Niet. současně přitakával a popíral. Jeho filozofování obsahuje jednak dimenzi negativistickou, skeptickou, destruktivní a jednak přitakávající, uctívající a perspektivistickou

-          jeho myšlenky vyjadřují nejen určité objektivní historické tendence vývoje společnosti, ale vystupují také jako zrcadlo filozofova nitra, jeho tragických duševních zápasů

-          tvrdil, že je třeba prohlásit, že pravdy není, stará pravda (tu přináší věda) je mrtvá, není morálky, stará křesťanská morálka je mrtvá (zrušili jsme ji tím, že jsme podle ní nežili), není boha, tradiční křesťanský bůh je mrtev (zabili jsme ho tím, že jsme v něho nevěřili). Je třeba zavést novou morálku mimo dobro a zlo a stát se nadčlověkem, zříct se všeho, co ho brzdí, co ho činí slabochem. Tak skrze nadčlověka vůle překoná sama sebe a nedopustí, aby slabošsky zakrněla

-          představa o nadčlověku (symbolu rozchodu s tradičními hodnotami) byla později zvulgarizována a zneužita fašismem

-          věnoval se vztahu filozofie a umění

-          nejdůležitější dílo „Tak pravil Zarathuštra“ (Zarathuštra byl staroperský společenský a náboženský reformátor asi 600 let př.n.l.)